Annabel-Lee

Edgar Allan Poe

Je to už mnoho a mnoho let,
co v přímořském království
bydlela dívka, již poznali byste snad
dle jména Annabel-Lee -
ta žila jen jediné myšlence,
že má mne tak ráda jako já ji.

Já jsem byl dítě a ona též,
v tom přímořském království,
a naše láska byla větší než
láska a já a Annabel-Lee -
taková láska, že andělé
záviděli nám ji.

Tak stalo se, je tomu už mnoho let,
v tom přímořském království,
že vichřice změnila v ledový květ
mou krásnou Annabel-Lee -
a přijeli vznešení příbuzní
a odvezli mi ji,
aby ji položili do hrobu
v tom přímořském království.

Andělé sotva tak šťastni jsou,
tož záviděli mi ji -
hle, to byla příčina (jak každá ví
v tom přímořském království),
že přiletěl vítr z půlnočních mlh
a zabil mi mrazem mou Annabel-Lee.

Však naše láska déle potrvá
než lásky všech starších, než my -
všech moudřejších, nežli jsme my,
a nejen andělé z blankytného ráje,
ani démoni z podmoří
neodloudí mne od duše
té krásné Annabel-Lee.

Nevyjde měsíc, leč vzbudit můj sen
o krásné Annabel-Lee,
a nevyjdou hvězdy, leč roznítit zrak
mé krásné Annabel-Lee -
tak celou noc ležívám s bolestí
u krásné své mrtvé nevěsty,
v té truchlivé hrobce v přímoří,
v tom truchlivém hrobě při moři.